Společné voliéry aneb chov trochu jinak

Fotografie:

Chovatelé mají zafixovány skupiny druhů ptáků, kteří jsou vhodní pro společný chov, jako například astrildovití, k nim pak přidávají např. po páru křepelek, holoubků a papoušků rodu Neophema či Neopsephotus – neofému Bourkovu. Pak znají druhy ptáků vysloveně společenských, ale chovaných v jednodruhových koloniích – andulky, snovači, papoušci mniší, nandejové černohlaví, papoušci patagonští – jednoduše proto, že uvedené druhy žijí a hnízdí pospolitě i v přírodě. Další běžně používanou variantou v chovech je umístění 2–3 párů ptáků v jedné voliéře, kteří jsou si v zoologickém systému tak vzdáleni, že se při společném chovu tolerují, někdy i respektují, a k jedinému zádrhelu může dojít například při vyletování mláďat z hnízd. Přesto se dá i tento drobný problém vyřešit. Mluvím o sestavách, kdy v jedné voliéře jsou umístěni po páru bažanti, větší druhy holubů a hmyzožravých či plodožravých ptáků. Pak samozřejmě zbývá velká skupina papoušků, kdy chovatelé jednoznačně preferují párový jednodruhový chov, i když i tady existují výjimky – korely, kakariki, někteří ploskoocasí australští papoušci a další.

Hlavním problémem společných chovů se mi jeví skutečnost, která právě zakládá ty neuvěřitelně protichůdné názory na takto vedené voliéry – a to, že co lze vidět u jednoho chovatele jako naprosto bezvadně fungující, skončí u druhého v lepším případě vyškubaným peřím, v tom horším rovnou krveprolitím. Přitom je to logické, každý chovatel má odlišné chovatelské zařízení, to, že voliéra odpovídá velikostí, ještě neznamená, že je stejná, rovněž každý pár, jedinec či skupina stejného druhu je zároveň často diametrálně odlišná od té, která u druhého chovatele ve společné voliéře funguje. Rozhodně tvrdím, nezkoušejme jen kopírovat od druhých, společné chovy ptáků vyžadují vlastní nápady, znalosti biologie druhů ptáků a hlavně dokonalou znalost vlastních chovanců! Z toho plyne, že žádný univerzální návod pro začínající chovatele ani existovat nemůže, zle se servat dokážou i běžně chované druhy, například korely s andulkami nebo již výše zmínění drobní astrildi a amadiny. Takže dotazy na internetových serverech typu „Můžu chovat to s tím?“ bych bral jen jako průzkum nápadů a zkušeností ostatních, rozhodně ne jako návod udělat to zrovna tak. Pak to máte jako v loterii, rozhodne náhoda a štěstí. Univerzální návod skutečně neexistuje, přesto se zde pokusím poradit chovatelům uvažujícím o takhle vedeném chovu, jak postupovat, aby hned na začátku neměli jen samé neúspěchy a zklamání.

Výběr druhů, které mám zájem chovat společně, a chovatelské zařízení pro ně
To je určitě alfou a omegou této problematiky. Ideálem je rozlehlá voliéra nepravidelných tvarů a půdorysu doplněná o menší voliéry, klece či ubikace přímo napojené k této voliéře průletovými okénky ovládanými na dálku vodicími lanky tak, aby bylo možno ptáky spojovat a oddělovat bez přímého kontaktu s nimi. Pokud takovou možnost nemám, pomohou často zdánlivé maličkosti, které by ale měly být nainstalované dopředu, a ne je řešit až při prvních problémech. Manipulační pletivové díly na pantech pověšené na bocích voliéry nám umožní opticky rozdělit voliéru a omezit agresivní pronásledování jedinců, husté větve v rozích zabalené do pletiva s velkými oky nám zase umožní dokonalý úkryt menších druhů před těmi většími a tak dále. Není to nic mimořádného, podobné „finty“ používají chovatelé už dávno včetně zoologických zahrad i institucí jako Loro parque, Walsrode a další. V tomto směru žádné omezení neplatí, tady musí chovatelé naplno zapojit svoje tvůrčí schopnosti a znalosti. Čím více různorodé prostředí připravíme včetně většího množství napájecích a krmných míst, hnízdních nik a hřadovacích míst, tím lepší máme startovní podmínky. Pokud někdo má rád rychlou obsluhu voliéry spočívající v otočném pultu, kde ptáci najdou vše potřebné na jednom místě, tak už dál ani číst nemusí, tato problematika není pro něj.

Znalosti
Další téma, které bych rád rozvedl. Pokud budu své znalosti o ptácích čerpat opravdu z dobrých zdrojů, ať odborné literatury či z internetu, pak zjistím, že jsou zde obsaženy jednak poznatky z chovatelské praxe, jednak poznatky o životě ptáků v přírodě. Když plánuji chov založený na nějakém vícedruhovém společenství, najdu více inspirace a poznatků k takovému chovu právě v odstavcích popisujících zvyky a nároky ptáků v jejich domovině. Mimochodem, už zde najdete tipy na možné sestavy takovýchto voliér, i v podmínkách volné přírody ptáci tvoří různá společenství. Je sice pravda, že jsou omezena roční dobou nebo dobou hnízdění či naopak obdobím mimosezónním, na druhou stranu mi mé zkušenosti ukazují, že spíše hraje větší roli velikost teritorií – párových i druhových, způsob jejich obhajoby a využívání – a jak jsem schopen vybudovat chovatelské zařízení, abych jim podmínky blízké přírodě vytvořil. To se mi rozhodně nemůže povést v řadových voliérách vybavených několika bidélky, v těchto voliérách se ptáci jednotlivých druhů napadají mnohdy i přes pletivo sousedících boxů. Na druhou stranu ve voliéře nepravidelných tvarů rozdělené stromy, výše zmíněnými „fintami“ pro případ nouze, takové druhy hnízdí v kolonii naprosto bez problémů. Ještě na jednu skutečnost bych rád upozornil, i když to opět nelze brát jako pravidlo. Čím více početně je voliéra obsazena, tím více se tříští případná agresivita některých jedinců. Agresor pak záhy pronásledovaného jedince ztrácí v hejnu, laicky řečeno se mu slabší jedinec ztratí v davu. Jinými slovy, spíše vám bude fungovat přeplněná voliéra než naopak.

Jak dokládají fotografie, skutečně lze chovat pohromadě i druhy, o kterých bych si to před pár lety nedovolil tvrdit. V první voliéře, ze které jsou některé fotografie, hnízdí a celoročně žijí v naprosté shodě kromě hejna korel a andulek i rosely pestré a papoušci zpěvaví, ti dokonce v několika párech, dále hrdličky chechtavé, zebřičky pestré a bažanti stříbrní, také ve větších skupinách, pouze bažanti jsou zde v triu. Ani v době odstavu mláďat nedochází k jejich pronásledování, odchovaní zpěváci a rosely se dokonce podílí na výchově svých sourozenců z druhých hnízd. Záměrně zde neuvádím rozměry voliéry a další podrobnosti, to by byl zase jen návod ke kopírování a ono to vzhledem k výše uvedeným argumentům vůbec nemusí fungovat, jak by si chovatel přál. Tyto relativně obyčejné druhy jsem pro tento odstavec nevybral náhodou, ba právě naopak. Ilustrují ještě jednu zkušenost, kterou jsem takovýmto chovem získal. I druhy domestikované, chované po x generací v péči člověka, dokážou zpětně naskočit do způsobu života svých předků ve volné přírodě. V každé odbornější knize najdete popisovanou hierarchii kolonií papoušků zpěvavých v období mimo hnízdění, kdy mají svá hodnostní místa nejen samci, ale i samice tohoto druhu, což lze při takto vedeném chovu pozorovat i v lidské péči. Kromě rosel pestrých je uvedená sestava vyzkoušena i s párem rosel penantových jako dominantním druhem.

Dvě fotografie na této straně nahoře dokumentují chov amazoňanů oranžovokřídlých v kolonii, obrovská voliéra nepravidelných tvarů poskytuje domov třem párům těchto krasavců. Je úžasné pozorovat vytvoření hierarchie této minikolonie, každý pár si hlídá svoje teritorium spočívající v hnízdní budce, krmiště, napájecí místo a bidlo na noc, samozřejmě nabídka přesahuje počet párů. Mimo období hnízdění se po odebrání dutin v uvedené voliéře bezproblémově snáší navíc ještě dva páry amazoňanů modročelých, dva páry kakaduů růžových a pár arů vojenských.

Prostě uvedenou problematiku je potřeba brát jako živé těleso, které se neustále vyvíjí, a chovatel musí pružně a okamžitě reagovat na podněty, které mu jeho chovanci dávají, to je ale na takto vedeném chovu to krásné. Před delším časem jsem toto téma zpracovával i pro jiný časopis a nyní musím říci, že některé věci už jsou zcela nebo alespoň částečně odlišné – prostě žijí si svůj život a ten se den za dnem mění.

Na závěr bych uvedl pár příkladů společných kolekcí svých nebo mých přátel a známých, které dokládají takřka neomezené možnosti tohoto způsobu chovu, dokonce ptáci chovaní původně po párech úplně zapomněli na věci, které chovatel jen těžko řeší. Jistě se každý chovatel kakaduů setkal s agresivitou samce vůči samici. V mém případě pomohlo umístění páru kakaduů Goffinových do voliéry vybavené pro společný chov k hejnu korel. Samec kakadua sice občas zkusil prohnat korely, ale po několika marných pokusech je dohnat toho zanechal a omezil se na hlídání okolí hnízdní dutiny, samici od té doby už nikdy nenapadl. Ale teď už k zmíněným kolekcím:

• mníšek šedý, alexandr malý, kanár barevný, zebřička pestrá, konopka obecná, čížek lesní, křepelka čínská, andulka vlnkovaná

• papoušek královský, rosela penant, rosela pestrá, alexandr malý, korela chocholatá, andulka vlnkovaná, neoféma ozdobná, bažant diamantový, kachnička karolinská, kachnička mandarínská

• mníšek šedý, rosela pestrá, čírka žlutozobá (čírky dokonce hnízdily v mníším hnízdě hned vedle obsazeného papouščího)

• papoušek nádherný, neoféma tyrkysová, modrohlavá, Bourkova, zvonohlík bělobřichý, holoubek diamantový

• papoušek senegalský, papoušek Mayerův, korela chocholatá, kos černý, drozd zpěvný, orebice čukar (je nádherný pohled na africké papoušky v husté vegetaci, kterou ani nestačí zničit)

• amazoňan oranžovokřídlý, ara zelenokřídlý, aratinga zlatočelý, čížek ohnivý, kachnička šedoboká

• neoféma modrokřídlá, rehek bělokřídlý, hýl mexický, holub oranžovokřídlý

• strnad viniční, hýl mexický, kardinál malý, neoféma tyrkysová, holub oranžovokřídlý, snovač Napoleonův, holoubek naholící

• papoušek královský, alexandr malý, agapornis růžovohlavý, agapornis Fischerův

• racek stříbřitý, kormorán velký, volavka stříbřitá

• lori mnohobarvý, holub chocholatý, holub bronzovokřídlý, kystráček modrolící

Nevím, jestli předcházející odstavec některé chovatele nevyvedl z míry či mě dokonce někteří nezačali považovat za blázna, ale schválně jsem vybral těchto pár příkladů z mnoha zaznamenaných, abych dokladoval své řádky výše, abych ilustroval, co lze, pokud dokonale znám své ptačí svěřence a s rozmyslem pro ně připravím sice neobvyklé, ale prostředí, které jim vyhovuje. Pak mohu ráno přijít k voliéře a kochat se nádherou tvarů a barev. Mohu potvrdit, že pohled na rozložitou větev, kde zpívá svou písničku zvonohlík mozambický vedle páru růžových kakaduů a pod nimi kohoutek zlatého bažanta tančí svým slepičkám, je pohled nádherný a nezapomenutelný.